Nástup do školek se nám blíží, takže bych v tomto článku ráda napsala pár poznatků k tomu tématu.

Odchody do školek a hlavně předávání dětí, mohou být někdy velmi stresující nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. Na začátek chci říci, že je logické, že každé dítě si potřebuje na tak velkou změnu postupně zvyknout. Je přirozené, že ze začátku chvilku trvá, než si navykne na nové prostředí, kde je bez rodičů, a proto dítě občas pláče. S citlivým přístupem se postupně na nový režim zvykne. O tom však psát nechci. Chtěla bych psát o případech, kdy je to viditelně dramatické a rodiče nevědí co s tím, proto také přijdou do mé poradny. Školka je příjemná, i pani učitelka je velmi laskavá a rodiče nechápou proto důvody tak velkého odporu dítěte.

Pokud testuji s klienty a hledáme vysvětlení toho, proč dítě tolik pláče při odchodu do školky, tak často není příčina u dítěte, ale právě u rodiče. Rodič má stres, rodič není v souladu s tím, že dítě do školky dává, anebo s tím má nějaký vnitřní problém. Takový rodič mi často řekne, „ale já jsem opravdu v pohodě, když ho tam vedu“. Jde o to, že může být v pohodě na vědomé úrovni, ale v podvědomí může být něco úplně jiného. A dítě to cítí, protože děti jsou velmi vnímavé a citlivé. Rodič mohl sám mít velmi špatnou zkušenost se školkou ve svém dětství a proto má na podvědomí stres spojený se školkou, nebo mu někde v cizím prostředí někdy ublížil, nebo je přenos transgenerační, kdy měla babička s dědou problém v cizím prostředí atd. Příčiny a vysvětlení mohou být různé a rozmanité.

Uvedu jeden konkrétní příklad z mé praxe, kdy se na mě obrátili rodiče chlapečka (říkejme mu Pepíček). Pepíček velmi brečel při předávání, ale vždy jen tehdy, když ho vedl do školky tatínek. S maminkou to také nebyla nic moc, ale nějak se do dalo vždy zvládnout. Při předávání v doprovodu tatínka to však bylo tak dramatické, že Pepíček visel na krku tatínka, dělal mega scény a tatínek mohl odejít jen tehdy, když dítě paní učitelka násilně vzala z náruče. Velký stres pro všechny zúčastněné-to si asi umíte představit. Hledali jsem společně příčinu a ta byla v dětství u tatínka. Tatínek jezdil jako malé dítě pravidelně k babičce, maminka si ho vždy po víkendu vyzvedávala. Jednou když byl tatínek u babičky, tak se však maminka nevrátila a nevyzvedla si ho. Maminka byla velmi mladá a tak se rozhodla, že už nechce být maminkou, že už má všeho dost a tak prostě nepřijela. Vrátila se pro syna až po několika měsících co zůstal u babičky. To byl tak velké stres, že se odchody blízké osoby stali pro tatínka velkým nebezpečím. Tatínek vyrostl, na vše zapomněl, ale teď, když vodil svého syna do školky, tak syn Papíček zrcadlil jeho strachy svým pláčem. Pepíček se vlastně na nějaké úrovni bál, že se tatínek pro něj nevrátí, i když racionálně neměl důvod se bát. Po odbloku se vše rychle upravilo a Pepíček byl již v klidu.

Chtěla jsem tímto článkem ukázat, že děti mohou plakat z příčin, které by nás někdy ani nenapadli. Je jasné, že důvodů může být vždy hodně, tohle byl jen jeden příklad.

Přeji všem dětičkám i rodičům úspěšný start do nového školního roku. S láskou Renata